cover.png, 99kB

Taby



Další vítězný orienťák v pražské MHD

10. 3. 2013Martin Salaj

V pátek se konal již 4. ročník orienťáku v pražské MHD. Oproti předchozím závodům (o tom prvním jsem psal článek do ročenky 2009) se změnil zářijový termín na březnový a vedle tradičního pořadatele, kartografického vydavatelství a tiskárny Žaket, se do organizace zapojila i Fakulta dopravní ČVUT. Spojení s jejím studentským dnem přineslo zajímavý doplňkový program, další účastníky i nové místo startu a cíle – kampus ČVUT na Albertově.

Oproti prvnímu ročníku, kdy jsem naběhal 16,5 km a klíčová byla vytrvalost, jsem se výrazně víc vozil a součet naběhaných kilometrů mi vyšel jen 7,85 km. Zato jsem v první části závodu musel zařadit 3 sprinterské vložky, kde na úsecích dlouhých 450 až 600 metrů rozhodovaly vteřiny o tom, že mi tramvaj a autobusy neujely. Postupně jsem použil spoje č. 7, 22, 196, 136, 118, 170 (ze 118 na 170 jsem přestupoval u prodejny Specialized na Praze 4 tj. u SP KOLO, kde byla jedna z kontrol) a po zaběhnutí pro kontrolu u nádraží Praha – Krč opět busem 170 na Barrandov. Tam se začalo rozhodovat. Podle jízdního řádu jsem měl mít 12 minut na seběh z Chaplinova náměstí do Prokopského údolí na vlak Praha – Hlubočepy. Jenže autobus se zdržel v zácpě ve stoupání na Barrandov a na přeběh zbylo jen 6 minut. Zde rozhodovala volba postupu. Optimální postup svahem zleva se dal vyčíst snad jen z orienťácké mapy a tu jsem neměl, takže jsem zvažoval riskantní variantu ulicí Miroslava Hamra. Od ní mě odradilo až označení „soukromá cesta“ na jejím začátku. A bylo to asi dobře – při pohledu na letecký snímek to vypadá, že ulice je slepá a v cestě k vlakové zastávce brání zahrady. Obíhačka zprava byla dlouhá (celkem měl tento přeběh 1750 metrů a šlo o nejdelší běžecký úsek), takže jsem k zastávce dobíhal až minutu a kus po čase v jízdním řádu. Naštěstí vlak měl zpoždění 3 minuty a v tu chvíli jsem víceméně věděl, že nasedám do vítězného vlaku, pokud si to později nezkazím sám. S využitím povoleného telefonu pro zjišťování jízdních řádů (v této fázi v okolí centra už jsem potřeboval vědět spíš to, jak dlouho spoj jede, než v kolik jede) šlo dokonce o jednodušší počítání, než při závodech jako Bike adventure. Ani jsem se nedržel oblíbeného hesla „kdo neriskuje, nevyhrává“ - pro poslední zvažovanou kontrolu na Křižíkově se už nevyplatilo jezdit, z pravidelných pracovních cest do Blue Style a Travelportalu jsem věděl, že bych asi odečetl víc bodů za překročení limitu. Takže jsem po cestě vlakem použil v druhé polovině závodu linky B, 4, 10, 20, 6, 17, 12, C a závod zakončil seběhem z Vyšehradu.

Do cíle jsem doběhl v klidu necelých 5 minut před limitem. Nepřekonatelností mého výsledku jsem si byl jistý možná až příliš – tradiční soupeř a spolufavorit Tomáš Matras (ve 2. ročníku těsně prohrál s Mirkem, ve třetím zvítězil těsně přede mnou) posbíral o 5 bodů víc postupem, který mi přišel na první pohled jako dost nevhodný a musel při něm naběhat asi 2x tolik co já. Jenže penalizace za doběh po limitu jsou v tomto závodě neúprosné. Opoždění o necelých 10 minut znamená pád skoro až na poslední místo. Výsledky potvrzují, že mi závod vyšel téměř dokonale, se 110 body jsem měl na závodníky na 2.-8. místě náskok 15 bodů. Svoje postupy jsem nakreslil na mapy.cz.


Děkujeme našim partnerům

partners.png, 42kB